S Robinem jsem se seznámil na OH v Londýně v Českém domě, kde jsem pracovali jako dobrovolníci pro Český Olympijský výbor. Již po pár prohozených větách jsem věděl, že přede mnou stojí frajer, který už něco zažil. A také, že jo! Cesta do Ameriky jak „z praku“, navíc do jejího hlavního města Washingtonu D.C. Zde je návod na její úspěšné absolvování!
Robine, poděl se se čtenáři trochu o své sportovní začátky. Kdo Tě ke sportu přivedl? S jakým sportem jsi začínal a u jakého skončil?
Je to klasické klišé, když sportovec tvrdí, že sportuje už od kolébky. Já to měl jasné. Táta byl olympionik a posléze svůj sport trénoval také na nejvyšší úrovni, o osm let starší ségra furt někde něco hrála, nešlo se tomu snad ani dost dobře vyhnout. Na sídlišti v Kobylisích jsme měli před panelákem louku. Tam se hrál denně fotbálek. Pak na ní vyrostly garáže, tak jsme si s klukama chodili na stavbu pro malé palety a postavili z nich mantinely pro hokejový ring. Tyhle dva nejtradičnější české sporty jsme mastili léto zima. Ve třetí třídě mě zapsali na fotbal na místní Admiře. Na středu zálohy jsem byl jako ryba ve vodě, mohl jsem běhat od úsvitu do soumraku. Na tréninku jsem se jednou popral, tak mě trenér na místě vyhodil. Naštěstí. Pokukoval jsem totiž tou dobou po tenisu a měl tudíž záminku chodit tam. Pinkat jsem už trochu dovedl a raketu také měl. Když ovšem u zápisu zjistili, že mi táhne na deset, poslali mě domů, že už to nemá cenu. Výřečná maminka se tam druhý den stavila a tak to se mnou pan Chadima zkusil a dal mi základy. Následující jaro se vybírali hráči ze školičky do závodních družstev Admiry. Vešel jsem se. Tam převzal tréninky pan Pech - bývalý atlet - a bylo to znát hlavně na přípravě mimo sezónu. Začal tak mnoholetý kolotoč tréninků, fyziček, mistráků a turnajů.
Kdy nastal zlom, vybrat si právě tenis?
Bylo to přesně v tu chvíli, kdy mě pan trenér Troníček z protějšího paneláku vypoklonkoval z fotbalového trávníku. Když pak jeho syn začal také hrát tenis, byla to perfektní motivace neprohrát.
Měl jsi nějaký sportovní vzor?
V tátovi byl určitě ten první. Chtěl jsem být velký a silný jako on. Přání asi každého kluka, jehož táta je co k čemu. Pak jsem si začal všímat předních hráčů v každém sportu, který mě zajímal. V tenise do té doby dominoval náš Lendl, ale o tom se paradoxně moc nemluvilo. Nejvíc se mi asi zamlouvala jakási trojkombinace mezi Beckerem, Edbergem a Wilanderem. Jako Mats jsem chtěl umět číst hru a pohybovat se. Údery Edberga jsem si přál snad i pod stromeček a skákat po míčích jako Becker ve Wimbledonu jsme tenkrát zkoušeli úplně všichni.
Zlatá tenisová.. 
Dokážeš říct, který trenér Tě nejvíce vytáhl?
Byl to nejspíš Olda Pohl. Znal se s mým tátou a tak se jednou domluvili, že si mě vezme do parády. Olda se pohyboval v nejvyšších tenisových patrech a na jeho trénincích to bylo znát. Ráno odtrénoval ve Stromovce a odpoledne přijel MHD na kopec. Nenechal na mě nit suchou - doslova. Moje starty na míč srovnával nejčastěji právě s rozjíždějícím se busem značky Ikarus a podobně. Měl na mě nároky dvakrát větší, než kdokoliv předtím a i když jsem si myslel, že se nedoplazím z tréninku domů, byla to ta nejpřímější cesta kupředu. Později v dorostu jsem se s Oldou přestal vídat. Ani nevím, proč to tak bylo. Prý měl jakési osobní potíže a o pár let později jsem se doslechl, že už je bohužel po smrti. Takže Oldo, jestli máte v nebi internet, zpětně Ti díky a moc zdravím!
Jaký úspěch ve sportu považuješ doposud za svůj největší?
V tenise to bude asi každý turnaj, co se mi podařilo dotáhnout až do konce. Víc jich bylo ale v deblu, takže tam patří dík dobrým parťákům, na které jsem míval převážně štěstí.
V basketu beru jako jedinečnou skutečnost, že jsem měl tu možnost hrát NCAA.
Proč si se tehdy vydal za studiem právě do USA, co Tě k tomu vedlo?
Za vším hledejte ženu! Když jsem dokončoval gympl Nad Štolou, dostala se mi do rukou tištěná příručka amerických univerzitních stipendií. Všude jsem jí s sebou nosil a študoval, ale nakonec se vždycky bál kamkoliv zavolat – nehledě na tehdejší ceny zámořských spojení. Tak jsem pak nastoupil na FTVS, kde mi z toho všeho šla hlava kolem a vůbec jsem nechápal, k čemu je to potřeba všechno tak rozebírat. Praktické zápočty mě bavily a byly i mnohdy velkou výzvou (hlavně gymnastika), ale teorie a monotónní podávání podoblastí sportu lidmi, kteří se sotva během výkladu udrželi na nohou, to na mě bylo trochu moc.
Takže na jedné straně byla ubíjející studia a na druhé sport a zábava. A právě jednou takhle po tréninku na vyšehradském Startu jsme s pár spoluhráči vyrazili za zábavou a já ten večer narazil na ženu, kvůli které jsem se o rok později do Ameriky vydal.
Pomohla mi mimo jiné najít univerzitu v hlavním městě s plným tenisovým stipendiem (běžně bývají dotace na mužský tenis krácené na úkor třeba amerického fotbalu) a já jsem konečně mohl začít uskutečňovat svůj sen o životě a sportu v USA.
Jak se dá v USA skloubit studium s tréninkem?
Na univerzitě to jde ideálně. Když si člověk zapíše požadované kurzy a postaví si rozvrh tak, aby mu přednášky dobře navazovaly, dá se trénovat denně a kolem je dostatek času. My měli tenisový trénink každé ráno od šesti. To byla samozřejmě vražda, protože ničí tělo není nastaveno, aby takhle fungovalo. Na naší škole byl ovšem tenis pouze jako jakási chráněná dílna, takže tréninky nešly rozhodně na krev. Bohužel nebylo zájmem sportovní sekce, aby na UDC chodili lidé sledovat tenis. UDC hrála basket – to byl ten magnet. A také trénink tenisu byl s basketem nesrovnatelný. Tenisté měli za povinnost trénovat na kurtu 2 hodiny denně. Baskeťáci chodili kolikrát i třífázově.
Kdybys měl srovnat zázemí mezi ČR a USA. Co je kde lepší či horší a proč?
Uf, to je opravdu těžké srovnat. Ono třeba na příkladu toho tenisu zase tak moc před námi nejsou. Když si vezmeme, že v Česku jsou v každé druhé obci antukové kurty a je o ně často zájem, přičteme silnou členskou základnu svazu, můžou se jít Američané plošně klouzat. Jsou státy, kde byste všechny certifikované trenéry nahnali do jedné menší hospody. V protikladu taková Florida či Kalifornie jsou úplné tenisové ráje na zemi. Řekl bych, že jak tady tak ve Státech jsou funkční střediska, kde se tenisu maximálně věnují a využívají všemožnou vědu a techniku k posunu při práci s hráči. V USA budou ale ty počty výkonnostních hráčů využívající těch nejlepších podmínek mnohonásobně vyšší.
V basketu se zde není o čem bavit. Stejně jako ve hře samotné i v jejím zázemí s Amerikou prohráváme na celé čáře.
Jaký obor jsi studoval a na jaké univerzitě? Jaké jsi nalezl uplatnění krátce po jejím absolvování?
Studoval jsem Health and Physical Education na University of the District of Columbia. Je to malá škola v porovnání s giganty, o kterých jsme zvyklí slýchat a na jejichž zápasy se dnes koukáme už i tady v Česku v televizi.
Po promoci jsem ještě chvilku cestoval a pak se přesunul zpátky domů, kde jsem měl domluvenou pozici obchodního zástupce. Ukázalo se ovšem, že svět businessu je mi vzdálenější, než bych si myslel. Za půl roku už jsem zase balil rakety a vracel se do Washingtonu, DC.
Odkaz budoucím generacím, zejména pak rodu Janošů
Co děláš a kde pracuješ nyní?
Nakonec jsem přeci jen zakotvil ve školství. Učím. Dřív to byl převážně tělocvik a pár hodin jazyků, dnes už je to přesně naopak. Manželka je z Kralup, tak jsem si našel práci na tamním gymnáziu.
Udělal bys zpětně ve své sportovní, či akademické dráze nějaké zásadní rozhodnutí jinak?
Nejprve se mi chtělo odpovědět, že ne. Vždycky mi bylo jasné, že ze mě nebude ten perfektní hybrid Borise, Stefana a Matse. Když o tom ale teď vteřinku přemýšlím a mít tu možnost vrátit čas, asi bych sám sobě někde kolem těch dvaceti řekl Oldovým hlasem: „Přidej, moc se flákáš!“
Jaký největší zážitek Ti utkvěl v paměti z Tvých studentských let v USA?
Hned na začátku studií to byl zážitek, na který nikdy nezapomenu a pamatujete si ho jistě dost živě i vy. Bohužel se jedná o 9/11, tedy útoky z jedenáctého září. Náš campus byl ve městě, jen pár mil severně od Pentagonu. Ráno jsem byl klasicky na tréninku, pak na první přednášce. Kantor, původem z New York City, otevřel hodinu tím, jestli také někdo z nás neslyšel zprávy o teroru v jeho rodném městě. Po přednášce jsem vylezl na nádvoří a viděl ohromný mumraj lidí. Na další přednášce už stálo na tabuli, že se dnes hodina náhle ruší. Vyučující tam byl a vysvětlil mi proč. Chtěl jsem se tedy po vzoru ostatních co nejdříve dostat pryč z centra do bytu, který byl asi 15km daleko – bez auta. Trvalo mi to skoro 3 hodiny, všude zácpy, autobusy se sotva pohnuly a nakonec mě svezl nějaký Afričan se slovy: „Naskoč, dneska už to nepojede, je to Boží dopuštění!“ Tak to je smutná vzpomínka.
Potom přišla spousta kladných věcí, první úspěchy v sezóně, hráčská a studijní ocenění, trocha cestování, poznávání nových lidí. Také nastaly malé krachy, hledání ubytování, shánění brigád. Ve výsledku to všechno do sebe správně zapadlo a já měl možnost zažít naprosto výjimečných pět let studií, jak jsem si je původně v Česku nedovedl nikdy představit!
Jak vypadala Tvoje tréninková skupina v USA? Měl si v ní hodně cizinců? Trénoval jsi s někým, koho zná sportovní veřejnost?
Jak už jsem předeslal, moje škola o výkonnostním tenise jako takovém příliš nebyla. Byl jsem z toho původně zklamán, ale v podstatě to byla minimální vada na kráse. Tréninky byly, soutěže také. V rámci kondičky jsem hledal sporty doplňkové a často pak mířil do haly, kde bylo mimo organizované tréninky i dost prostoru pro aktivní studenstvo. Po obměně vedení i soupisky basketbalového programu přišla šance pro nové zájemce ucházet se o své místo v týmu. Herně jsem na tom nebyl nikterak skvostně, ale díky studijnímu průměru jsem se o svou šanci nepřipravil už na samém prahu výběru. S týmem jsem začal trénovat a brzy zjistil, že i tito hráči jsou jen lidé a lze se s nimi fyzicky měřit. V průměru jsem pak hrával 20 minut za zápas, takže na nedostatek prostoru jsem si nemohl stěžovat. Spoluhráči byli všichni víceméně z DC nebo někde poblíž, což je na univerzitách dost nevšední, ale je to logické, díky kvalitním středoškolským basketbalovým programům v této oblasti. Po škole jich šla půlka zkoušet hrát do Evropy, ale už jsem je více nezaznamenal. Škola se o pár desítek let dřív pyšnila prvenstvím v celé soutěži a z onoho vítězného kádru mířili dva hráči rovnou do Lakers, ale to už v mých dobách znělo spíše jako bájná legenda.
Autor: František Šmíd, Rekrut.Me
