S neslyšícími florbalisty se už nějaký ten rok znám. Potkali jsme se na MS žen, Superfinále nebo přímo na finále jejich extraligy v Brně. Když se tedy objevila možnost, zúčastnit se druhého ročníku Prague Deaf Open jako hráč, neváhal jsem. Už dva týdny předem jsem byl nedočkavý jako dítě před Vánoci a vyhlížel pátek 2.6. kdy celý turnaj začínal.
Na cestu jsem vyrážel z Brna a po drobných peripetiích (čtěte jako: hodina a půl čekání na dálnici, než přijede technik, aby vyměnil hadičku) jsem se dostal zdárně i na halu. Zde už se blížil ke konci první zápas turnaje, a to mezi domácími Bohemians a loňským vítězem Hero Helsinky, kde hrál i můj kamarád a jeden z organizátorů Jan Crkovský. Úvodní představení dopadlo 3:2 pro finské borce a mě čekal první zápas, jako neslyšícího hráče.
Než se však dostanu k líčení průběhu zápasů a výsledků celého turnaje, chtěl bych Vám trochu přiblížit pocity se kterými jsem do turnaje vstupoval. Spolu se mnou do Prahy jel další z mých florbalových přátel, Martin Myslík z Fbc Vimperk, kde jsem začínal svoji florbalovou kariéru. Pro nás oba toto byla premiéra, ale pro každého na úplně jiné pozici. Martin odjížděl jako hráč v poli a člověk, který s neslyšícím florbalem nemá žádnou zkušenost. Touto cestou mu chci ještě jednou zpětně poděkovat, že do této akce se mnou šel a jak bravurně ji zvládnul, a to i přes to, že se o ní dozvěděl týden před odjezdem. Moje pocity z této akce byly smíšené. Celou dobu jsem si říkal, že jakožto brankář to nemůžu mít až tak těžké. Přeci jen sleduji míček a komunikace s ostatními hráči pro mě není až tak důležitá. To byla chyba, kterou jsem si uvědomil hned v prvních vteřinách utkání. Přesněji řečeno ve chvíli, kdy byla odmávnutá buly a já stál v bráně a marně čekal na hvizd píšťalky. Sledovat praporky rozhodčích byla první novinka, která mě na turnaji potkala a musím říct, že to není nic lehkého. Chvíle, kdy jsem se rozčiloval, že rozhodčí neviděl faul a následně jsem zjistil, že už má pár chvil vlajku nad hlavou bych nespočítal. Další šok přišel při první střele přes obránce. Hráč vystřelil do shluku těl před mojí brankou a tady přišel další okamžik nad kterým jsem do teď neuvažoval. Balónek se mi ztratil z dohledu a já ho nebyl schopný ani za boha najít. Neslyšel jsem, jestli trefil hráče, hůl a kde se o něj bojuje. Poslední problém byl samotný pohyb hráčů. Už si ani nevzpomenu kdy naposledy jsem dostal gól zpoza brány, na tomto turnaji byly v prvním zápase hned tři. Ptáte se proč? Jednoduše jsem neměl ani tušení, že zatímco sleduji souboj o míček, abych ho neztratil z dohledu, jiný hráč běží za bránu odkud mě záhy překvapil.
Vraťme se však k samotnému průběhu turnaje. První zápas za Prague Women jsme odehráli proti finskému Valpas. Do zápasu jsme vstoupili skvěle zvládnutou první polovinou (hrálo se 2x20 min.) a dohráli ji za stavu 3:2. Druhá půlka už tak slavná nebyla, ale i celková prohra 10:6 byla úspěchem. Ještě je třeba zmínit, že jsme byli jediným týmem s ženským zastoupením to ještě většinovým, i přesto musím říct, že v souhrnném kontextu tento fakt nehraje roli, jelikož naše slečny šly do soubojů agresivněji než lecjaký muž a řekl bych, že svojí bojovností jich většinu překonaly.
Tímto zápasem končil také první herní den a všechny účastníky čekal večerní program. Organizátoři mysleli na vše, a proto byl po oba večery zařízen doprovodný program, který se většinou protáhl do ranních hodin, takže zážitků bylo nespočet. Mně to také pomohlo blíže se seznámit s ostatními hráči a dostalo se mi i několika lekcí ve znakovém jazyce, za což jsem velmi vděčný.
Druhý zápas nás čekal v sobotu ráno, a to proti druhému českému týmu BraveHeart, kde hrál poslední z trojice slyšících hráčů na turnaji, a to Marcel Balek z týmu Fbc Letka Ostrava. Do zápasu jsme opět vstoupili dobře a konečný výsledek 8:5 byl pro nás lehkým zklamáním, protože k vítezství chybělo málo. Nejlepší zápas turnaje však následoval jako druhý v pořadí. Zde jsme se postavili proti budoucímu finalistovi, švýcarskému týmu GSC Bern. Po výborné práci v obraně jsme obdrželi pouze čtyři branky. I přes veškerou snahu se nám však žádnou nepovedlo vstřelit a prohráli jsme tak 4:0. I přes to byl tento výsledek obrovským překvapením a zápas měl ten pravý náboj. S přehoupnutím turnaje do druhé poloviny se hráči však začali potýkat ještě s jiným problémem, než byli jejich protihráči. Díky chybějící klimatizaci na hale a venkovní teplotě kolem 28 stupňů Celsia se v hale vytvořila tak dusná atmosféra, že odehrát 40 minut v tempu bylo skoro nemožné. Náš tým bohužel čekali další dva silní soupeři a prohry 12:2 a 14:1 nás odsunuly na poslední místo v základní skupině a bylo jasné, že si s týmem BraveHearts zahrajeme o konečné páté místo. V dalších zápasech se rozhodlo o dalším umístění. O třetí místo tak hrály domácí Bohemians proti Finskému Valpas a obhájci titulu Hero Helsinky hrály ve finále proti GSC Bern, kteří překvapivě vyhráli skupinu.
Poslední zápas skupiny, který se hrál v neděli ráno byl už tak jen formalitou. I přes to BraveHearts málem zdolali právě Švýcarský celek a určili tak vývoj celého zbytku posledního dne. Hned po tomto utkání je čekal zápas právě proti Prague Women. Naše děvčata se poučila z chyb a po strhujícím finiši skončil zápas 6:6 a poprvé na turnaji byly k vidění samostatné nájezdy. V těch jeli jako první hráči BraveHearts a první dva nájezdy také proměnili (musím se přiznat, že druhý gól byl ostudně podceněný dloubáček, při kterém jsem vypadal jak větrný mlýn a proměnil ho právě Marcel Balek, který se mi do dnes směje). Naštěstí i na naší straně skórovali dva hráči (jedním z nich byl Martin Myslík) a za stavu 2:2 začala dlouhá přetahovaná a souboj brankářů. V tomto boji jsme nakonec byli šťastnějším týmem a vyhráli asi až v desáté sérii.
I druhý zápas o umístění se rozhodl až v samostatných nájezdech. O ty se postaral Petr Málek, který v posledních vteřinách zápasu rozhodl o záchraně Bohemky, která lepším výkonem v nájezdech zařídila alespoň jednu medailovou pozici pro český tým. Finále mezi Helsinkami a Bernem se pak jako jediný zápas hrálo 3x20 minut. Zde potvrdily Helsinky svůj stoupající výkon, a nakonec si hladce došly pro vítezství v celém turnaji a obhájily tak titul z loňského roku.
Úplný závěr bych chtěl věnovat poděkování. V první řadě děkuji Robertu Novákovi jak za organizaci turnaje, tak za pozvání. Týmu Prague Women, který mě vzal mezi sebe a umožnil mi tak získat tuto vzácnou zkušenost. Mému dobrému kamarádovi Janu Crkovskému a Barboře Blažkové, bez kterých by také žádný turnaj nebyl. Panu Bohatovi, který k celému článku poskytl fotografie a Ondrovi Maškovi za video dokumentaci. Poslední komu chci poděkovat jsou všichni hráči a diváci, kteří se na turnaji podíleli a pomáhají tak tento sport podporovat a dostávají ho do podvědomí, nejenom, české veřejnosti. Co dodat na konec? Už teď se těším na příští ročník. Tak na viděnou na dalším Prague Deaf Open.
Tento florbalový turnaj pořádala florbalová škola Bohemians za podpory hlavního města Prahy.
