Triatlon. Sport, který není u nás tak známý a vyhledávaný, ale právě proto je díky tomu mnohem krásnější. Plavání, kolo a běh. Tři disciplíny spojené v jednu, jenž přináší napínavou podívanou a kvůli této kombinaci mimo jiné i časté zvraty ve výsledkových listinách. Od krátkých triatlonů až po krále všech, Ironmana. Dnes se však podívejme na jinou stránku tohoto sportu. Triatlon nedělají pouze závodníci a fanoušci, ale jako ve většině ostatních sportů celý závod řídí několik triatlonových rozhodčí. Jedním z těchto rozhodčích je také Daniel Pallavicini, který se uvolil k tomu, podělit se o své zkušenosti a zážitky ze své kariéry rozhodčího.
Ahoj. Děkuji ti za to, že sis na mě udělal čas. Můžeš se nám v krátkosti představit a říci, jak dlouho už působíš jako triatlonový rozhodčí?
Ahoj, jmenuji se Daniel a je mi 22 let. Studuji ČVUT v Praze a ve svém volném čase se neučím, jako by asi každý u studenta předpokládal, ale zato organizuji a fotografuji závody. Všechna má volnočasová aktivita směřuje k jednomu sportu, a tím je triatlon. Tento sport znám jako své boty a jsem jedním z mála, který jej zná ze všech možných úhlů pohledu. Od podávání kelímků, závodění, přes fotografování, organizaci, až po roli rozhodčího. Moje kariéra rozhodčího začala v roce 2013 a trvá až do současnosti.
Proč sis ze všech sportů vybral zrovna triatlon? Nikdy jsi nepřemýšlel o nějakém jiném sportu? A jak ses dostal k tomu dělat rozhodčího?
Než jsem se dostal k triatlonu, byla to dlouhá cesta. Začal jsem fotbalem a pokračoval sjezdovým lyžováním, basketbalem, lezením. Nejdéle jsem však vydržel u veslování v klubu ČVK Pardubice (přesně jako Petr Vabroušek, ale tím rozhodně nechci naznačit, že začnu polykat kilometry jako on!). Veslování je skvělý kolektivní sport, ale mělo to jeden háček… Nemám rád, když mě někdo komanduje, taky se tomu říká „trénuje“.
V době, kdy jsem vesloval, jsem už takové podobné malé triatlony absolvoval. Na trénink veslování jsem dojel na kole, poté jsem šel veslovat a občas jsem to „cvaknul“ (když se koupete v Labi místo toho, abyste veslovali) a zaplaval si. Po tréninku nás vždy čekal běh. Řekl bych, že to byl podle mě takový prvotní impuls. Avšak zásadní moment přišel ve chvíli, kdy mě můj strejda Jan Rejda vzal na první dublonový závod (tzn. spojení plavání + běhu) do Koles, kterého byl bohužel i poslední ročník. Právě to byl ten okamžik, kdy jsem se tomu začal věnovat více.
Co všechno jsi musel absolvovat před tím, než se z tebe stal triatlonový rozhodčí?
Stát se rozhodčím není nic těžkého, ve své podstatě se jím může stát každý. Nezbytnou podmínkou je úspěšně absolvovat školení a závěrečný test. Následně pod dozorem hlavního rozhodčího odpískat jeden závod. Avšak školení a test je každoročním „rituálem“.
Co bys jako zkušený rozhodčí vzkázal všem, kdo by se chtěli vydat po stejné cestě?
Řekl bych jediné: „Proč jste se ještě nepřihlásili?“
Na závěr. Mohl bys nám říci nějakou veselou historku z tvé kariéry?
Heh… Veselá? No popravdě práce rozhodčího moc veselá není. De facto se jako rozhodčí můžete setkat s různými absurditami, např. pořadatel si nezajistí elektřinu v místech, kde není zásuvka, zamčené záchody, platba vstupného do areálu, kde probíhá závod apod. Jak jsem říkal, není to moc zábavná práce. Ve své podstatě se stáváte nejhorším člověkem na závodech, který se snaží závodníkům jen „škodit“.
Dane, děkuji za tvůj čas a přeji mnoho úspěchů na poli tvého triatlonového působení.
Napsal: Jakub Netáhlo
