Následující text byl převzat ze stránky bez frází.
Je to chlap, jemuž nevyléčitelná nemoc vzala ženu jeho života. Muž, který byl své lásce oporou do poslední chvíle. Člověk, jež ustál, co by jiné složilo, aniž by dal cokoliv najevo. Fotbalový reprezentant Daniel Kolář zároveň zvládal být i hvězdou účastníka Ligy mistrů. Provede vás obdobím, kdy brečel na záchodě, aby mohl zůstat silný, a vezme vás i do plzeňské kabiny plné srandiček.
Proč jsem sakra na tom podělaným fotbale?
Proč, když mám doma nemocnou holku? Proč tady zase dělám tyhle nesmysly, které už jsem dělal tisíckrát? Proč tady už půl hodiny čumím na video, které jsem viděl nesčetněkrát? Nic nového se nedozvím, přitom člověk, jehož miluju, je doma sám. Sám se svými pochybami a strachem...
Zbožňuju své zaměstnání. Fotbalem jsem se chtěl živit odmalička a nevím, co jiného by mě tak bavilo.
Ale byly chvíle, kdy mi přišel úplně zbytečný.
Mojí ženě objevili rakovinu. Nedostala se z ní. Hned jsem věděl, že je to vážné, už jen proto, že mi stejná nemoc vzala tátu. Zpočátku jsme akorát netušili, jak těžké to v jejím případě bude.
Ale ono to postupně těžké bylo. Hodně.
Především pro ni, ne tolik pro mě. Já měl všechny pocity jen zprostředkovaně, to ona s nimi musela žít každou vteřinu. Já si mohl zmizet na fotbal, který se stal mojí terapií. Útěkem. Způsobem, jak nechat hlavu odpočinout a načerpat sílu, již jsem se potom snažil Tereze – tak se jmenovala – předávat. Dělal jsem to nejlépe, jak jen jsem uměl.
Brečel jsem pouze pokud mě nemohla vidět. V autě. Na záchodě, když jsem byl sám doma.
Před ní jsem pořád zůstával tím, kdo si je jistý, že všechno bude dobré. Nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych ji v tom nechal. Nepovolil jsem, nevybodnul se na to. Když už se mi tyhle myšlenky vloudily do podvědomí, řešil jsem je jen sám se sebou, před ní ne. Přestože jsem viděl, že to je sebevíc na houby a že ztrácí víru, byl jsem si jistý, že se uzdraví. Vážně byl. Věřím na zázraky, kromě toho jsem během její nemoci přečetl hodně knížek o lidech, kteří zázrak v tomhle ohledu zažili a dokázali se dostat i z nejhoršího. Když se to podařilo jiným, nepochyboval jsem, že to zvládne i ona.
Ovšem i kdybych si tohle milionkrát vsugeroval já sám, nejsem v její hlavě. Musela to v první řadě bezvýhradně vnímat ona sama. Mým úkolem proto bylo přesvědčit ji, aby začala věřit taky.
Jenže přesvědčit člověka, který má rakovinu a ví, že to je špatné, není jen tak.
Přesto jsem se o to pokoušel tak dlouho, jak jen jsem toho byl schopný. Stále je pro mě nepředstavitelně složité, čím si musela procházet ve své mysli. Obdivuju, jak s tím dokázala bojovat. Kolik bylo dnů, kdy to všechno stálo za hovno a ztrácela víru, v porovnání s těmi, kdy jsme se snažili žít normální život a dělat, že se nic neděje.
Sám jsem se jen bál, abych neztratil kontakt s realitou.
Nejdřív totiž nevíte, jak fungovat, jestli vůbec máte právo chovat se dál jako předtím, ale dřív nebo později stejně narazíte na problémy všedních dní. Musíte. Náš život neskončil v okamžiku, kdy nám doktoři řekli, jak na tom Téra je. Já musel dál chodit na fotbal už jen proto, že nás živil, ale taky proto, abych z něj načerpal energii. Jako jsem se odmítal smířit s tím, že moje žena umře, odmítal jsem rezignovat a vykašlat se na svoji fotbalovou cestu. Jednou ji ukončím sám, nedonutí mě k tomu žádné vnější okolnosti.
Občas mi i pomohlo, že jsem díky své práci mohl na chvíli zmizet a nezůstávat doma, přiznávám.
K životu taky patří ostatní lidi. Patří k němu smích a malicherné problémy, přestože je zrovna v tuhle chvíli nemůžete vydržet poslouchat. Já se nechtěl zavřít do kobky s tím, že tam teď spolu s Térou bojujeme a nic jiného neexistuje. To by nás oba ubilo. Pomáhaly mi společné akce s týmem. Vypnul jsem se, poslechnul jsem si fóry, smál jsem se na celé kolo, ale to neznamená, že bych zapomněl na to, co zrovna prožívá žena, k níž cítím to, co nikdy k žádné jiné.
A zatímco jsme společně vedli naši soukromou válku s rakovinou, na hřišti nám to s klukama v Plzni šlo báječně…
„Tady nebudeš placený jako ve Spartě.“
Tohle byla první věta, již mi řekl trenér Plíšek, sotva jsem vstoupil do jeho kanceláře v Teplicích.
„Uvědom si taky, že tady se i víc brání.“
Takhle mě uvítal.
Teplický klub o mě měl zájem, když to vypadalo, že ve Spartě po skončení Michala Bílka a nákupech hráčů v létě 2008 nedostanu místo ani v širším základu. Poslechl jsem si tedy, co má Plíšek na srdci a zase jsem odjel. Tenhle člověk mi není moc sympatický od doby, kdy jsem se ve Spartě jako mladý nějaký čas nemohl dohodnout na nové smlouvě a dostal jsem proto individuální plán. V devět ráno jsem musel být na stadionu a v pět odcházet, on všechno kontroloval.
Než pod ním, to radši zůstanu, řekl jsem si, přestože se pod Víťou Lavičkou tvořil nový tým. Ačkoliv mě pan Lavička chtěl, cítil jsem, že mezi prvních zhruba patnáct jmen na soupisce se zkrátka nevejdu.
Bylo mi třiadvacet, v lize už jsem se blížil ke stovce odehraných zápasů, pár gólů jsem dal a ze své generace jsem byl jediným sparťanským odchovancem, který se prosadil až do áčka. Přes hostování jsem se vrátil a byl u toho, když jsme vyhráli titul i pohár, na což jsem dodnes pyšný. Je tedy jasné, že jsem chtěl hrát. Kdekoliv. Pořád lepší, než sedět na tribuně.
Co Plzeň?
Jo, tam bych šel rád. Manažer Ondra Chovanec díky kontaktům na zdejší vedení udal do tohohle klubu, tehdy pohybujícímu se na pomezí první a druhé ligy, dost kluků, o něž Sparta ztratila zájem.
Pavel Horváth, Honza Rezek, David Limberský. Všechny jsem je znal a věděl jsem, že by tam mohlo vzniknout něco zajímavého. Tajně jsem doufal, že klapne i můj přestup. Jenže brát dalšího sparťana? Už se jim moc nechtělo a já tomu docela rozuměl. Už takhle se jim začali lidi posmívat, že jsou sparťanské béčko.
Týden před koncem přestupního období jsem na Andělu náhodou potkal pana Šilhavého, tehdejšího trenéra Plzně. Prohodili jsme jen pár slov.
Poslední den, kdy to kvůli řádům ještě bylo možné, už jsem byl v jeho mužstvu.
V úterý jsem přestoupil a ve středu jsem jel za klukama na soustředění před zápasem se Zlínem. Do Žinkov… Ze Sparty, kde jsme měli obědy na stadionu a všechno moderní vybavení, jsem najednou dorazil sem, kde bylo ústřední topení a jedna sprcha na chodbě.
Nikdy mi skromnější podmínky nevadily, naopak v tomhle případě nás všechny aspoň rychleji sblížily, ale i tak to byla změna jako hrom.
V tom Zlíně jsme prohráli. Pamatuju si, jak šel Réza sám na bránu, ale místo střely se rozhodl ještě přihrávat a nepovedlo se mu to. Někdo pak dostal červenou a dohrávali jsme v desíti. Zkrátka všechno špatně, vygradoval tím nepovedený start sezony. Většina sestavy se skládala z nově příchozích a všechno si ještě sedalo.
Hned nato vyhodili Šilhavého, který podle mě nedostal dost času, aby si nás vypiplal.
Přišel ovšem Pavel Vrba a co následovalo, jste asi zaregistrovali.
Vrba měl hotový tým a věděl, co chce a jak nám to říct. Jedna správná věc se nabalovala na druhou a už to jelo.
Nejdřív hodně zapracoval na tom, jak máme bránit. Dokola nám na videu ukazoval jednoduché principy, jichž jsme se nedrželi a jak jsme je do sebe postupně dostávali, gólů v naší bráně ubývalo. K tomu jsme začali soupeře přehrávat. Jednoho, druhého… Postupně všechny. Přestože jsme v téhle sezoně skončili v polovině tabulky, hráli jsme báječný fotbal. Mívali jsme za zápas klidně i sedm osm gólovek, které jsme se jen potřebovali naučit proměňovat.
Cítili jsme sílu.
Rok nato na vánočním večírku, když jsem byl trochu pinklej, jsem všechny přesvědčoval, že brzy vyhrajeme titul.
Vyhráli jsme čtyři. Za šest sezon.
K tomu jsme po tom prvním hned postoupili do Ligy mistrů. Během strašně krátké doby vzniklo něco, co dělalo radost nám i lidem, kteří fandí fotbalu. Náš stadion tehdy nesplňoval podmínky pro evropské poháry, takže jsme je hráli v Praze v Edenu. Tam jsme naplno vnímali, že nám fandí každý, nejen Plzeňáci. Ti možná zaplnili tak maximálně polovinu kapacity, zbytek se namíchal z Prahy i ze zbytku republiky. Každý, koho jsem znal, nám držel palce. Byli jsme něco nového a byli jsme sympatičtí tím, že jsme pokaždé hráli se vztyčenou hlavou. Ano, měli jsme často pořádnou kliku, ale lidem se líbilo, že tu je najednou zase někdo, kdo se nebojí špičkové konkurence a kdo jim přiveze do Česka velké evropské kluby.
Začaly parádní časy.
Alespoň tedy z fotbalového pohledu.
Na dovolené v Egyptě Terezu rozbolela záda.
Jako asi každý chlap jsem si říkal: Fajn, to máš od toho, jak v práci hodně sedíš. Zacvič si, bude to dobré.
Nebylo.
Navrch se jí přidala teplota, místní doktor jí tedy dal prášky. Jenže ona ze dne na den nemohla spát. Tři noci za sebou se vedle mě jen převalovala. Po návratu domů to pokračovalo. Bolest zad, nespavost, zvláštní neklid.
Pokud člověk dává pozor, vlastní tělo ho upozorní, že je něco špatně. Jí to řeklo jasně, ale dost pozdě.
Obvoďačka jí napsala prášky na spaní. Nezabíraly, tak pokračovala na psychiatrii, kde dostala antidepresiva.
Nebrala je. Věděla, že tohle není deprese. Místo toho se jí začalo špatně dýchat a na rentgenu zjistili, že má něco na plicích. Další zastávka: magnetická rezonance.
Byl jsem tam s ní, když odsud vyšla. V ruce držela cédéčko s výsledky. Styl, jakým jí ho chlap uvnitř předal a jak jí oznámil, že s tím musí okamžitě na plicní, ji vystrašil. Pochopila, že něco vážně není v pořádku.
Její dojem se záhy potvrdil a verdikt byl jednoznačný: Máte rakovinu třetího stupně, velký nádor na plicích, metastáze v kostech. Jednu z nejhorších variant, co vůbec může být.
Nedá se to operovat.
Proč? Proč mi neuříznou třeba jednu a půl plíce? Vždyť mi to bude pro život stačit. Ať mi všechno vyříznou, naléhala Tereza.
Nešlo to. Už to měla tak rozšířené, že to nešlo.
Doma propadla totální bezmoci. Všichni jsme brečeli. V tuhle chvíli nemůžete dělat nic, jste akorát nasraní na celý svět. Nasraní na lidi, kteří kradou, zabíjejí, fetujou a dělají všechny špatnosti a jimž nic není, jsou zdraví.
Občas jsme se dostali až do stádia, kdy nás štvalo něčí štěstí. Proč je ten druhý šťastný? Proč my nemůžeme být?
Tohle jsme řešili, než jsme se sami sebe začali ptát, jak to, že to někomu jinému nepřejeme? Proč jsme tak zlí? To Terezina nemoc nás dohnala do těchto stavů, přitom ona byla nejlepší člověk, jakého jsem potkal. Všemi milována, milující s největším srdcem, každého měla ráda. Naprosto úžasný tvor.
Máme skvělé přátele i rodiče, kteří se snažili dělat to nejlepší, co dovedli, aby Tereze její situaci co nejvíc ulehčili. Já přispíval tím, že jsem ji přesvědčoval, že nic není tak hrozné, jak vypadá.
Rozhodl jsem se ji taky požádat o ruku.
Vím, že jsem to měl udělat daleko dřív, protože ona byla ženská, s níž jsem chtěl strávit život. Měl jsem si ji vzít už dávno, ale já se furt něčeho bál. Chodili jsme spolu, nic nám nechybělo, na zakládání rodiny jsem se ještě necítil, bylo nám fajn. Tak proč svatba? Přitom holky to mají rády. Chtějí vědět, že budou vaší ženou. Že jsou pro vás tou jedinou.
Měl jsem to udělat dřív. Vážně měl.
Zásnuby nebyly jen gesto, já skutečně věřil v zázrak. Držel jsem se myšlenky, že se Téra uzdraví, zestárneme spolu, založíme rodinu a budeme spolu normálně žít, takže tohle byl logický krok. Vzali jsme se.
Kluci z týmu přitom ani tehdy netušili, čím si procházíme, přestože jsme byli jedna velká a úžasná parta kamarádů.
V Plzni se vytvořilo skvělé jádro. V dnešní době už není moc vídané, aby v nějakém klubu drželi hráči takhle pohromadě.
Jednoznačný kápo všeho dění byl Horvy. Sršel elánem i díky tomu, jak parádní formu chytil na hřišti.
Byl jsem u toho, když mu ve Spartě oznámili, že končí. Vím, jak ho to štvalo. Je to fantastický fotbalista, stále byl v nejlepších letech a vnímal, že Spartě má pořád co dát. Odchod ho zklamal. V Plzni, kam se mu asi zpočátku moc nechtělo, ovšem poskládali mančaft vyloženě kolem něj. Každý ví, že Horvy toho moc nenaběhal, ale uměl perfektně přihrát. Potřebuje kolem sebe rychlé kluky, takže výsledek byl takový, že on hrál fotbal a my ostatní kolem něj lítali. Proto mu to sedlo, proto taky vydržel tak dlouho. Měli jsme jasný systém, z něhož pokud vypadl jeden díl, nahradil ho druhý srovnatelně dobrý. Všechno klapalo.
Přesto když jsme v Plzni začínali, nikdo nečekal, že budeme vyhrávat ligu a půjdeme do Ligy mistrů. Chtěli jsme hrát nahoře, ale nikdo nám nedával ultimáta, neslyšeli jsme „musíte udělat titul“. Tím jsme byli uvolněnější.
Ano, chodili jsme i na pivo, to nebylo tajemství. Plzeň je vcelku malá a zároveň ideální na večerní zábavu, mohli jste nás potkat v centru a procházelo nám to. Lidi nám leccos odpustili díky tomu, že jsme je pak v sobotu na stadionu pobavili.
A i přesto, jak bylo všechno uvolněné, nestalo se, že by se někdo nalil před zápasem.
Maximálně čtyři dny předem…
Ale vážně, od středy se makalo bez úlev a moc dobře jsme věděli, kdy nás čeká důležitý zápas vyžadující pečlivější přípravu. Nás totiž ohromně bavilo vítězit a bylo nám jasné, že to nepřichází jen tak. Kdyby nám někdo vytýkal, že způsob, jakým fungujeme, je špatný, narazil by. Měli jsme ale dané meze, které pokud někdo překročil, dostal přes prsty. Velkou autoritou byl v tomhle ohledu i šéf Adolf Šádek, jenž umí přirozeně budit respekt.
I trenér Vrba nás chápal. Jistě, občas dělal bububu, ale když už, tak to často spíš odnesl Horvy, který mu pak situaci vysvětlil po svém. Pokud už Vrba občas vyletěl a seřval nás, stejně se mu to do druhého dne rozleželo v hlavě a původně udělený trest podmínil většinou nějakým úspěchem v nadcházejících dnech. Vyhrajete a je to smazané… Postupem času už jsme věděli, že je dobré ho nechat vykřičet, zase hrábnout a bude to fajn. Uměl to s námi a my s ním.
Horvy si vždycky vychutnal toho, kdo přišel oblečený jako vandrák. Takový Limba to od něj dostával nepřetržitě.
Jako tým jsme spolu chodili po tréninku na kafe, naprostá většina z nás. To dnes nebývá, v jiných klubech se kluci po tréninku rozprchnou každý po svém. Taky jsme se pořád smáli. Snad nenastal den, kdy bychom neměli z něčeho srandu. Velkým tématem bylo třeba oblékání, v němž se daly rozeznat dvě kliky: kluci z Plzně, kteří se třeba ještě ohledně módy tolik nechytali, a my Pražáci. Horvy si vždycky vychutnal toho, kdo přišel oblečený jako vandrák. Takový Limba, hovící si ve svých teplácích, bílých ponožkách a černých botách, to od něj dostával nepřetržitě. Marek Bakoš třeba dorazil rovnou z ryb, tak dostal naloženo hned mezi dveřmi. Libor Žůrek se zase rád v kabině rozcvičoval jen ve slipech a kopačkách. To si pište, že si na to konto dost vyslechl.
Stalo se, že jednou někdo přišel oblečený naprosto příšerně, tak padnul nápad, že druhý den si na sebe všichni vezmeme své nejhorší hadry. To vám byla módní přehlídka…
V jiném velkém klubu by se taky asi nestalo, abychom se skoro nepřetržitě v kabině ládovali sekanou a podobnými zhůvěřilostmi. To bylo snad týden co týden, když měl třeba někdo narozeniny. Nejvíc se samozřejmě nacpával Horvy. Jakmile vešel Vrba, narval si všechno do pusy a mumlal: „Ne, trenére, já si nic nedávám, v klidu.“
Na hřišti jsme dělali radost sobě i divákům. Hlavně v sezoně zakončené prvním titulem jsme hráli tak, že jsme věděli, že nemůžeme prohrát. Ostatní na nás jednoduše neměli. Třeba jsme vždycky nezvítězili, ale cítili jsme, jak soupeře rozebíráme, že děláme, co máme. Byli jsme skvěle připravení, věděli jsme, za čím si jdeme a jak toho docílit. Fotbal nás ohromně bavil.
Nejsilnějšími momenty z těch časů pro mě zůstávají postupy do Ligy mistrů. Pamatuju si zápas doma s Kodaní, v Edenu bylo snad tisíc stupňů, takže jsem – a myslím že i ostatní kluci – první poločas nemohl dýchat. Hrozné vedro! Prohrávali jsme 0:1 a otočili jsme to ve druhé půli, díky čemuž jsme proklouzli dál. Dodnes si vybavím všechna ta další klíčová utkání, Jerevan, Trondheim, Sarajevo, Maribor... Jen samotná Liga mistrů mi pak spíš přišla víc o běhání než o fotbale, věděli jste, že si míče tolik neužijete a jakmile už se k vám dostane, musíte ho rychle dát pryč. Gólů jsme velkým soupeřům taky moc nenastříleli.
Ovšem hrát proti borcům, které normálně jen sledujete v televizi a jsou to hvězdy, jež obdivujete, to je samozřejmě zážitek jako hrom. Nikdy bych nečekal, že se postavím proti Seedorfovi nebo Iniestovi. Najednou jsou s vámi na hřišti a vy vidíte, jak daleko vám do nich chybí, jak skvělí jsou.
A pak tu byly tituly.
Oslavy toho prvního jsou neopakovatelné, přestože si z nich pamatuju možná tak půlku. Šampaňské mi nedělá dobře a jelikož neumím kouřit doutníky, tak se mi z nich motá hlava a je mi z toho vždycky blbě. Ale co už…
Fantasticky se vyvedla i poslední oslava na náměstí. Perfektní večer. Ač to bylo už počtvrté a jednalo se o plánovanou akci, které nebývají dobré, rozjela se úžasně.
Teď jsem pryč.
Seběhlo se to tak, že už mě v Plzni nechtěli. Přišlo jim, že už týmu nemám co dát. Tak to je a přestože se mě na to spousta lidí ptá, odpovídám jim to samé – že to neberu osobně. Kdybych měl být zahořklý kvůli každé prkotině, zbláznil bych se.
Se způsobem, jakým jsme se rozloučili, už nic neudělám, proto si budu navždycky pamatovat to krásné z těch osmi let. Období v Plzni zůstane součástí mého života, nemůžu a nebudu dělat, že nebylo. Vždyť fotbal je stejně jen o tom, že hrajete tam, kde vás zaplatí. Neznamená to, že když jsem kdysi odešel ze Sparty, zanevřel jsem na ni a vymazal z paměti celé dětství a dospívání. Že když jsem pryč z Plzně, přestanu to tam mít rád.
Beru život i se všemi těžkostmi, které přináší. Buď si z nich něco vezmete a jdete dál, nebo vás složí a budete se v nich motat pořád dokola, což nikomu nepomůže.
Já si postupně udělal jasno v tom, co je pro mě důležité a co není.
I díky Tereze.
Smrt existuje.
Všichni jsme smrtelní, přestože většina z nás si to odmítá připustit. Nevnímáme, že umřeme. Vůbec s tím nepočítáme.
Od první chvíle, co Téře oznámili její diagnózu, jsme ovšem se smrtí počítat museli. Já tedy ne v tom smyslu, že bych ji viděl blízko, ale pro Terezu už se stala součástí reality. Byla jednoduše jednou z variant konce její nemoci. Snažil jsem se jí to rozmluvit, přesto jsem sám pro sebe přemýšlel o tom, že si vlastně vůbec neumím představit, jaké to je, když vám v šestadvaceti řeknou, že máte rakovinu. Rakovinu plic, ačkoliv nekouříte. Jak tuhle informaci dokáže vaše hlava pobrat.
Trvalo to něco přes tři roky. Více než tři strašně vyčerpávající roky, během nichž Téra každý den bojovala s tím, že myslela na to, co se stane, jaké to bude. Přemýšlela, jestli jsme všechno stihli. Nikdy se třeba nesmířila s tím, že už nebudeme moct mít děti. Ptala se, proč ona, co komu udělala.
Já se tam snažil být pro ni, jako spojnice s běžným životem. A pokud jsem nemohl já, tak naši nejbližší. Když vyloženě nechtěla zůstat sama, pořád s ní někdo byl.
Zuby nehty jsem se bránil pádu do depresí. Neutíkal jsem k alkoholu ani k ničemu podobnému, to není řešení. Zrovna chlast stejně nepomůže zapomenout, naopak mi přijde, že ve vás spíš probudí emoce a začnete se litovat. A sebelítost k ničemu nevede. Já místo toho potřeboval sílu. Potřeboval jsem přijít domů a alespoň navenek vypadat pevný v kramflecích, aby bylo vidět, že skutečně věřím tomu, že to celé dobře dopadne.
Přesto vždy, když vyšly špatně výsledky vyšetření, jsme se hádali. Téra mě přesvědčovala, že umře. Že to je hotové a proč s ní ještě jsem, když už je prakticky mrtvá.
Já jí tvrdil, že o tom to není. Že ji miluju a že spolu budeme navěky.
Druhý den ráno jsem jel zase na trénink, aniž by kdokoliv měl ponětí, čím doma procházíme.
Z kluků v kabině to opravdu dlouho nikdo nevěděl. Řekl jsem to jen našemu doktorovi, panu Šádkovi, a trenéru Vrbovi. Nikdy jsem si nebral volno. Vydrželi jsme dlouho dělat, že je všechno v pořádku. Až tu zimu, kdy zemřela, jsem byl už hodně s ní a na tři týdny jsem se omluvil z tréninků, načež mi v klubu vyšli vstříc. Chápali to.
Myslím, že události okolo Tereziny smrti mi v té samé sezoně pomohly vyhrát cenu pro nejlepšího hráče ligy.
Sama Téra chtěla, abych o její nemoci nikomu neříkal. Vybrala, komu to poví osobně. Nechtěli jsme totiž, aby se stala vděčným tématem všech debat. Protože jakmile to povíte jednomu, brzy to vědí všichni. Lidi se rádi baví o cizím neštěstí, tak to zkrátka je. Já navíc nechtěl kamarády vystavovat nepříjemným situacím. Nemohl jsem za nimi přijít a rozbulet se. I kdyby ten člověk stokrát věděl, o co běží, stejně nemá páru, o čem se s vámi bavit. Možná se bude tvářit zúčastněně, možná si pomyslí: Ještě, že to nepotkalo mě… Ale nikdy neví, co opravdu prožíváte.
A hlavně, já prostě věřil, že ten boj vyhrajeme. Tak proč to řešit.
Postupem času se o Terezině nemoci naše okolí i spoluhráči tak jako tak dozvídali. Nešlo to úplně ututlat. Zůstávalo to však mezi námi nevyřčené. Ostatní věděli, že se něco děje, ale neznali podrobnosti a já to tak nechával. Jo, občas se někdo zeptal, tak jsme se povrchně pobavili a tím to skončilo.
I proto mě překvapilo, že týden nato, co Tereza zemřela, mi ráno začaly chodit smsky. Lidi si o ní přečetli v Blesku. Netušil jsem, že někomu stojí za to, o tomhle psát.
Najednou se na mě veřejnost koukala jinak. Sbíral jsem plusové body, aniž by vlastně bylo za co. Vždyť já přece nebyl nemocný, já nic nepřekonal. Jenže stejně jako mají lidi rádi cizí neštěstí, tak i podvědomě fandí někomu, kdo prochází něčím nepříjemným. Pořád si myslím, že události okolo Tereziny smrti mi v té samé sezoně pomohly vyhrát cenu pro nejlepšího hráče ligy. Ti, kteří o ocenění rozhodovali, jednoduše byli ovlivnění, vzbudil jsem v nich lítost a na mé výkony se dívali jinak. Hodnotili mě výš, než by dělali obyčejně.
I na Facebooku mi přicházely vzkazy, jaký jsem borec, jak mi někdo drží palce, případně že daný člověk zažil podobnou věc a popřál mi hodně síly. Bylo to fajn, ale lidi dřív nebo později zapomenou. Každý nakonec přece jen v první řadě řeší sám sebe. Ani s odstupem se nedostávám do situací, kdy se o tom, co jsme zažili, se mnou začne někdo bavit. Pokud tuhle kapitolu vyloženě neotevřu, ostatní to neudělají, nemají rádi nepříjemná témata.
Víc mě mrzí, jak kolem sebe vidím, že se lidi hroutí kvůli hloupostem. Naprostým hloupostem. Že mají blbé auto, že jim nejede vlak, nestihli autobus… Uvědomují si vůbec, jaké to jsou malichernosti oproti tomu, kdy vám doktoři řeknou, že se blíží konec?
Stejně jako Téra, jsou i balon a kopačky součástí mého života. Mám fotbal rád a měl jsem ho rád celou dobu. Věděl jsem, že jí dělá radost, když dám gól. Že když vidí, jak se mi daří, potěší ji to.
Začal jsem na oslavu svých branek skládat z prstů téčko.
To je pro tebe, Terezko.
Nevybral jsem si tu jednodušší cestu, kdy bych propadnul bezmoci a obviňoval celý svět. Ovšem co Téra umřela, zvláštním způsobem se mi ulevilo, že se už nebude trápit. Fotbal mě sice celou dobu nabíjel, pomáhal mi na chvíli zapomenout, ale s ročním odstupem mě všechno to vypětí nakonec dohnalo. Vím, že jsem se nepodělal, když to bylo zlé, ale přece jen tohle není věc, kterou přejdete lusknutím prstu. Najednou jsem nemusel mít masku tvrďáka snažícího se svou ženu za každou cenu přesvědčit, že to bude dobré. Mohl jsem brečet a brečel jsem často. Naposledy ještě před pár měsíci.
Terezu mi dodnes připomíná spousta věcí, nemám potřebu se jich zbavovat. Ani nechci, aby mi úplně zmizela ze života. Vím, že tam byla. Neberu to tak, že jsme se rozloučili. Stala se mojí tak velkou součástí, tak moc mi toho dala, že se od ní nedokážu oprostit. Nedokážu na ni zapomenout. Cítím, že to nezvládnu nikdy. Je ve mně. Přestože tu už není fyzicky, láska nezmizela a nezmizí.
Zároveň je čas jít dál. Přijde někdo jiný, něco jiného, nová láska. Nechci se zavřít před světem a dělat, že jsem ten největší chudáček. To není můj styl. Vím, co cítím, vím, jaké zážitky ve mně všechny ty společné roky zanechaly, co mi zůstalo v paměti, ale už nemá smysl se v tom utápět. Nemusím veřejně dávat najevo, co mám v sobě. Stačí, že to tam hluboko je.
Jediné, čím jsem na Terezu i po její smrti dál navenek upozorňoval, byly oslavy gólů. Posílal jsem je do nebe. Nepotřeboval jsem, aby to někdo rozebíral, fotil a pak se mě na to ptal. Ne. Já je tam nahoru prostě posílat chtěl.
Že jsem to dělat přestal, neznamená, že jsem zapomněl.
Podstatnějším důvodem bude, že už jsem pěkně dlouho žádný gól nedal, ale to je zase jiný příběh.
Ten úplně zbytečný v porovnání s tím, na čem opravdu záleží.
text opsán ze zdroje bezfrazi.cz (Štěpán Černý a FC Viktoria Plzeň)
