Na olympijských hrách v Rio de Janeiru nás budou reprezentovat dva hráči, Petr Koukal a Kristína Gavnholt. Petr Koukal si ještě před cestou do Paříže, kde bude příští týden ladit svou formu s legendárním Peterem Gadem, našel čas na rozhovor o dlouhékvalifikaci a olympijských očekáváních. Rozhovor poskytl webovému portálu www.czechbadminton.cz
Ve světě badmintonu nenajdeme podobného šťastlivce. Na poslední chvíli jsi proklouznul na olympijské hry do Londýna a nyní ještě těsněji, jako jeden ze čtyřdodatečně postupujících singlistů znovu, v podstatě o 151 bodů. Máš podobné štěstí i v životě?
Upřímně? Onemocnět ve čtyřiadvaceti letech rakovinou za velké štěstí nepovažuji. Stejně tak za příliš šťastné nepovažuji ani možnosti přípravy a podpory olympijských reprezentantů v badmintonu v České republice.
Štěstí jsem také neměl v koncovkách sedmi velmi důležitých zápasů poslední kvalifikace, které jsem prohrál.
Naprosto zásadně proto odmítám názor, že tři účasti na olympijských hrách jsou o štěstí.
Můj sportovní i osobní život mě naučil, že člověk má jen takové štěstí, jak je ochotný se pro danou činnost obětovat, odříkat a rozpouštět do ní celé tělo, srdce i duši.
Možná mám štěstí. Ve sportu i v životě. Ale nebylo to zadarmo. A nikdy nebude.
Od „mušky jenom zlaté“ se vraťme se na začátek, kdy jsi ještě jako svobodný mládenec vyrazil do víru kvalifikace. Napadlo tě, že Milan Ludík bude daleko tvrdší soupeř, nežkdy byl Jan Fröhlich?
Napadlo, ale vůbec jsem nepředpokládal, že by to mohlo být až tak těsné. Milan si za olympijskou kvalifikaci zaslouží obrovské uznání.
Jen pár lidí si dokáže představit, co všechno badmintonu v posledních letech obětoval.
Má můj velký respekt.
Které turnaje nebo zápasy považuješ za klíčové, a kdy se ti naopak nedařilo?
Zkušenosti s předchozích dvou kvalifikací mě naučily, že každý zápas je klíčový. A ukázalo se to i letos. Prohrál jsem mnoho zápasů, které jsem už měl dotáhnout do vítězného konce, ale nedokázal jsem to. Také jsem ale vyhrál pár téměř ztracených zápasů.
Nejvíce mě mrzely prohry s Korejcem Keunem v osmifinále v Mexiku 20:22 ve třetím setu a s Dánem Fladbergem v Orleans, kde jsem vedl už 15:8 ve třetím setu.
Na druhou stranu si nejvíce vážím výher nad Thajcem Ponsanou ve Švýcarsku a Estoncem Mustem na Mistrovství Evropy.
Zmiňuješ několik turnajů. Ve světové stovce jsi v počtu objetých turnajů patřil mezi tři nejaktivnější hráče. Jak dlouhý byl ten rok na cestách?
Jednoznačně nejdelší v mé kariéře. Nejen počtem odehraných turnajů, ale také pocitově.
Dlouho jsi ve své kariéře odmítal „cestování za body “, ale tentokrát jsi ani ty neodolal. Cesta do Koreje za jedním zápasem musela být pořádně dlouhá. Jaknáročné je podobnécestování, změna časových pásem, klimatu…
Účast na turnajích kategorie Grand Prix Gold, a v Asii zvlášť, přece není žádné cestování za body! Naopak, je to hodně nákladná cesta za zkušenostmi a možnostmi sehrát kvalitní zápasy s nejlepšími hráči světa. Někdy to vyjde, jindy ne.
Dva roky se mi v Koreji dařilo hrát dobře, tak by byla chyba to nezkusit i v olympijské kvalifikaci. Prohrál jsem 19:21 ve třetím setu se soupeřem, který skončil až v osmifinále, chybělo málo a mohl jsem i tam udělat rozhodující bodový rozdíl. Tam jsem ale neměl štěstí. Na druhou stranu jsem si to vybral na turnaji stejné kategorie v Indii, kde jsem vyhrál ze stavu 13:19 ve třetím setu proti domácímu hráči. I tyto body nakonec v konečném součtu rozhodly o úspěšné kvalifikaci.
Jinak objíždět tyto turnaje je samozřejmě velmi náročné v mnoha ohledech. Časově, energeticky, psychicky a v neposlední řadě také finančně.
Mimochodem, co bylo za ten rok horší, psychická nebo fyzická únava?
Kombinace obojího. Především vyrovnání se s mnoha prohranými koncovkami v klíčových zápasech.
Badminton je poměrně levný sport, ale těch dvanáct měsíců na cestách, dvanáct měsícůpo hotelích, dvanáct měsíců tréninku – kolik peněz nad milion korun to celé stálo?
Hodně! (důrazně)
Nakonec to mělo dobrý konec. Teď ale převládá euforie. Na co se v srpnu těšíš, kromětoho, až se vrátíš z Ria a přivítáš se se svou půvabnou manželkou?
Na celkový klid od badmintonu, který mě po návratu čeká.
Mám sice prakticky až do konce roku naplánováno spoustu aktivit, především s nadačním fondem a projektem STK PRO CHLAPY, ale po sportovní stránce budu intenzivně odpočívat a dávat se dohromady.
Chaos a očekávaně bídná organizace, teroristický útok, virus zika, tak nebezpečně útočící na golfisty a tenisty. Nemáš žádné obavy?
Mám obavy z teroristických útoků, ale nejen v Riu. Dnes odlétám na poslední tréninkový pobyt do Paříže a vůbec z toho nemám dobrý pocit.
Virus zika je podle mých ověřených informací spíše nafouknutá bublina.
Co se organizace her týká, jsem přesvědčený, že bude bezproblémová.
Jak vypadala tvá příprava na Rio?
Celý květen jsem měl volno. V červnu jsem měl tři týdny kondiční přípravy, deset dní herní přípravy v České republice, následovalo herní soustředění v Dánsku, týden v České republice s Adamem Mendrekem, další herní příprava ve Vídni a nyní mě ještě čeká poslední týden ve Francii, kam se sjede několik dalších Evropanů a pod vedením Petera Gadeho budeme už jen ladit rychlost a především zápasový rytmus na Rio.
Na olympijských hrách jsi hrál tři zápasy, zatím jsi vyhrál jediný set. Vzhledem k tvému last minute postupu nejsi úplně žhavý adept na vylepšení této bilance. S jakými cíli se turnaje účastníš?
To se sice pleteš, vyhrál jsem dva sety, po jednom s Andrewem Smithem a Pablem Abianem, ale jinak je to tak, jak říkáš. Za úspěch bych považoval postup ze skupiny.
S jakým losem bys byla spokojen?
Z nasazených hráčů bych nejraději dostal Tommyho Sugiarta z Indonésie nebo Wan Ho Shona z Koreji. Z těch dalších si nevybírám, pokud chci postoupit ze skupiny, musím hrát tak dobře, abych především přešel přes všechny nenasazené.
V Londýně jsi byl českým vlajkonošem, nyní se spekuluje o Radku Štěpánkovi. Kdo by měl být tvým nástupcem?
O vlajkonoši budou rozhodovat sami sportovci, brzy se bude hlasovat. Osobně budu hlasovat právě pro Radka Štěpánka.
Na hry s tebou pojede i tvůj táta. Jak probíhá tvá příprava na zápas, taktický rozbor a potom samotný koučink na kurtu?
Bohužel není zatím jisté, jestli se táta vůbec dostane až ke kurtu. Je sice členem oficiální výpravy, ale „pouze“ v expertním týmu a nemá tedy plnou akreditaci. Snad se nám to podaří domluvit přímo na místě. Byl bych velmi rád, kdybych ho mohl mít i v mém posledním zápase za sebou.
Příprava probíhá už několik let stejně. Večer před zápasem sleduji video daného soupeře a na papír si napíši pár poznámek, které si pak čtu ještě před zápasem. Na kurtu už to s tátou máme spíše o dodání klidu a pohody, případně mě napomene, pokud třeba příliš propadám pasivitě nebo naopak příliš riskuji.
Olympijské hry. Deset tisíc mladých, vysportovaných lidí z celého světa. Co je pravdy na tom, že se zejména na konci her olympijská vesnice mění na jednu velkou - řekněme– velmi intimní a intenzivní rychloseznamku?
Něco pravdy na tom jistě je, i taková je olympiáda. Ale je to samozřejmě velmi individuální záležitost.
Poslední turnaj. Za ta dlouhá léta u cirkusu jsi rád, že už to končí, nebo ti je líto, že užto bude poslední akce?
Jsem opravdu rád, že celý ten šílený kolotoč už končí.
A jsem šťastný, že můžu kariéru ukončit právě v Riu na svých třetích olympijských hrách.
A co bude potom? Zůstaneš u badmintonu?
Několik měsíců si chci především odpočinout a dobře rozmyslet, kam budu směřovat svoji energii dál. U badmintonu bych ještě nějakou dobu rád zůstal, a mám připravený zajímavý projekt zaměřený na firemní klientelu a rekreační hráče.
Většinu času ale budu určitě věnovat do svých nadačních aktivit a projektu STK PRO CHLAPY.
Zdroj: www.czechbadminton.cz