Olympijské hry v Naganu 1998 přinesly mnoho hrdinských a neuvěřitelných příběhů. Každého českého fanouška bezpochyby ihned napadne hokejový turnaj, kde jsme porazili světové velmoci a vybojovali zlaté medaile. Pro Keňu byl ovšem hrdinou někdo jiný. Jeho jméno je Philip Boit.
Philip Boit se stal vůbec první keňským sportovcem, který kdy startoval na zimních hrách. Tento keňský závodník se postavil na start závodu v klasickém lyžování na deset kilometrů.
Boit se narodil v roce 1971 do rodiny farmářů. Už od mládí prokazoval sportovní nadání. Mnozí předpokládali, že bude kráčet ve stopách svého strýce Mika Boita, který na Letních olympijských hrách v Mnichově 1972 vybojoval bronzovou medaili v závodě na 800 metrů. Philip Boit se ze začátku své sportovní kariéry také věnoval běhu na střední vzdálenosti. Pak ale přišla nová láska. Běh na lyžích.
V zemi, kde sníh znají jen z obrázků, byla představa lyžování zcela nereálná. A tak se Boit musel vydat do ciziny. Konkrétně do Finska. „Chladné počasí byla opravdu výzva. Když jsem přijel do Helsinek bylo mínus sedmnáct stupňů," vypráví Boit, kterého brzy navštívil jeho krajan Henry Bitok a společně začali trénovat.
Pak následoval příběh jako z pohádky. Boit získal obrovského sponzora v podobě oděvního giganta Nike a nominoval se na Olympijské hry v Naganu. Boit vyrazil do Nagana jako jediný zástupce své země a díky tomu si vyzkoušel i roli vlajkonoše, na kterou je každý sportovec, jemuž se dostane takové cti, ohromně pyšný.
Pár dní po zahajovacím ceremoniálu se postavil na start závodu na deset kilometrů. Se startovním číslem 97 byl Boit odhodlán zvládnout celou trať až do cíle. Z vítězství a zisku zlaté medaile se radoval norský závodník Bjorn Daehlie. Ten ale po svém triumfu nezmizel někde do tepla, kde by poskytoval nadšené rozhovory. Daehlie se totiž dozvěděl, že ve startovním poli figuruje sportovec z Afriky. „Mysleli jsme, že je to opravdu zajímavé, a chtěli jsme vědět, zda uspěje," řekl Daehlie v rozhovoru pro BBC. „Chtěl jsem na něj počkat, vidět tohoto statečného Afričana dokončit závod."
Pro všechny byl závod nesmírně těžký, ovšem pro Boita mnohem víc. I přes fakt, že dojel absolutně poslední, dočkal se od tribun hlasitého nadšení. Do cíle dorazil Boit téměř dvacet minut po vítězném Daehliem, který kvůli němu dokonce odložil medailový ceremoniál. Celý svět v tu chvíli zahltily fotky a videa, jak se tito dva sportovci objímají. Z obou se stali posléze přátele a Boit svého prvního syna pojmenoval Daehlie právě na počest legendárního norského lyžaře.
Když se Boit po olympijských hrách vrátil do své vlasti, všichni ho nadšeně vítali. A ani poslední místo ze závodu jim neubíralo na pocitu hrdosti. „Říkal jsem jim, že jsem dojel poslední. Ale oni byli tak hrdí a řekli mi: Měl byste říkat, že jste šampion, protože tam nebyl žádný Keňan, takže si vyhrál pro Keňany."
Pro mnoho Afričanů se Boit stal průkopníkem a symbolem odvahy. Jeho příběh se stal inspirací sportovcům ze všech afrických států v jejich cestě na zimní olympiádu.
