„Středotraťařka“ Eva Krchová je názorným příkladem, když se řekne spojení „americký sen“.
Svoji cestu za „velkou louži“ postavila na smělých plánech a dobrých atletických základech, který jí dal její otec již v dětství. Touha vyhrávat a zdokonalovat se nejen na dráze, ale i v akademickém prostředí ji tak dovedla až k životnímu zlomu, kdy se dozvěděla o možnosti sportovního stipendia na amerických univerzitách. Ba co víc, její kroky vedly do „Paříže západu“, do San Francisca.
V rozhovoru Eva vzpomíná nejen na univerzitní léta, ale i na rok strávený v coloradském Boulderu.
1) Proč sis vybrala atletiku?
Výběr atletiky nebylo konkrétní rozhodnutí, ale spíš zábava, u které jsem zůstala a která mně posléze dovolila poznávat svět a nové lidi. Můj taťka byl a je velký sportovec a když chodíval v mládí běhat brával mě s sebou. To mně bylo šest a dost možná jsem jeho výběhy zpomalovala. Ale otec přeci nemůže říct dceři ne. Takhle jsme spolu vybíhali denně až se náš krok sladil. Paradoxně to pak byla ta dcera, co řekla ne a otci utekla.
Každopádně taťka položil skvělé sportovní základy. Mimo bĕhání jsme se jako rodina velmi věnovali lezení a bežkám. K lezení utíkám pravidelně. Je to kreativní posilování těla a také úžasné psychické odreagování. Kromě toho tě lezení dostane do zajímavých oblastí a dovolí ti prožít ono místo úplně odlišným způsobem a skrz jinou perspektivu.
2) Na jakou disciplínu se zaměřuješ?
Mojí hlavní disciplínou je 3000m překážek, nebo-li steeplechase, ale doplňkově dělám závodně samozřejmě střední tratě, přespolní a silniční běhy.
Eva jako vzorná athlete University of San Francisco
3) Máš atletický vzor?
Jako rané atletické dítko jsem měla mnoho sportovních bohů, hltala každý jejich výkon, reportáže, rozhovory a chtěla kráčet v jejich reprezentačních šlépějích. Obzvlášt jsem byla nadšená z půlkařky a tehdejší mistryně světa Ludmily Formanové. Dokonce mně jako desetileté závodnici jednou předávala cenu za druhé místo. V té době jsem byla zvyklá tyto dětské závody vyhrávat a druhé místo jsem div neoplakala. Když jsem se ale dozvěděla, že druhé místo předává Lída, slzy z prohry jsem hned otřela. Jednou jsem ji poslala dopis a ona mě odpověděla až ze soustředění z Jihoafrické republiky. To byl tehdy velmi silný korespondenční zážitek.
Nicméně nyní žádný konkrétní vzor nemám. Inspirují mě lidé a kamarádi, co se nebojí snít ve velkém, probudí se a tuto svoji múzu následují.
4) Dokážeš říct, který trenér Tě nejvíce vytáhl?
Nedokážu. S každým trenérem či trenérkou jsme vždy tahali za jeden provaz, abychom se v ten moment vytáhli co nejvýš. Brněnský Hary Hudák mě dostal do pozice, z které jsem mohla usilovat o zámořské sportovní stipendium, kalifornská Helen Lehman-Winters a Thomas Kloos mi dodali sebevědomí, že můžu závodit na mezinárodním poli, colorádský Brad Hudson mě dokázal znovu rozběhat a pražsko-opavský Jan Pernica mně kolikrát věří víc než já sama sobě. Měla jsem na trenéry vždycky velké štěstí. Posunuli mě nejen atleticky, ale i lidsky a za to jim všem patří můj obrovský dík.
5) Co je Tvým atletickým snem nebo cílem?
Mojí atletickou múzou je dozajista Olympiáda. Když mi bylo šest, hrála jsem si u babičky na zahradě a na strom jsem položila červenou kuželku. Když mě babička volala na oběd, ptala se, co dělá ta červená kuželka na její švestce. Já jsem ji s dětskou vážností odpověděla, že to není kuželka, ale olympijský oheň. Ač Olympiáda již není mojí sportovní alfou a omegou, nechtěla bych tuto malou Evu, co později byla tak nadšená z pohlednice z Jihoafrické republiky, zklamat. Po zranění a nezdařilé nominaci na RIO 2016, jsem si myslela, že s atletikou končím, ale já se na místo toho přistihla přemýšlejíc o TOKYU 2020. Ach ty múzy...
6) Proč si se vydala za studiem právě do USA?
Studovat v zahraničí byl vždycky můj sen a když jsem se dozvěděla, že americké univerzity nabízejí sportovní stipendia, bylo to jednoznačné rozhodnutí a zpětně nejlepší rozhodnutí mého života. V té době jsem hledala novou běžeckou motivaci a našla ji právě v možnosti studovat v San Franciscu. Byla to takzvaná ‘win-win situation.’ Myslím si, že kdyby nebylo Ameriky, již dávno bych pověsila tretry na hřebík.
7) Jak se dá v USA skloubit studium s tréninkem?
V tom to právě vězí. Americký univerzitní sportovní systém NCAA nabízí perfektní podmínky nejen pro trénink a reprezentaci univerzity na závodech, ale i možnosti získat kvalitní vzdělání. Univerzita vychází sportovcům vždy vstříc. Sportovci mají přednost při registrování předmětů, tak aby studium nekolidovalo týmovým tréninkům. Dále je sportovcům dostupné rehabilitační oddělení s fyzioterapeuty, maséry, či sportovními psychology a výživovými poradci. Stadióny, tělocvičny, bazény a posilovny jsou součástí každého kampusu, a tak odpadá dojíždění na trénink. Ačkoliv sportování na vrcholové úrovni s dvoufázovými tréninky spolec̆ně s pravidelnou povinou denní školní docházkou je náročné, takzvaný “student-athlete” v Americe žije v docela pohodlné akademicko-sportovní bublině.
8) Kdybys měla srovnat zázemí mezi ČR a USA. Co je kde lepší či horší a proč?
Za mě nemůžu říct, že je jeden systém lepší než druhý. Každý má něco, co tomu druhému chybí. Absolutní dokonalost neexistuje. Jak domácí vrcholová atletika, tak univerzitní atletika v USA jsou dva odlišné koncepty. Já se snažím využít každé příležitosti a posunout se dál jak výkonostně, tak i v osobním životě. Moje zkušenost ve Státech mi nabourala zažité stereotypy, které v české atletice o USA panují a to, že tě za oceánem přetrénují, zraní a navíc tě nepustí na reprezentační akce. Ve Státech jsem měla vynikající tým se skvělou trenérkou Helen Lehman-Winters, která vždy respektovala mé zahraniční reprezentační starty a každou sezónu mě připravovala jak na start amerického univerzitního šampionátu, tak i na mezinárodní starty za Českou republiku.
Po absolvování kalifornské univerzity jsem se přestěhovala do vysokohorského colorádského Boulderu a trénovala se skupinou Brada Hudsona. V Boulderu jsem možná ztratila regenerační zázemí, ale zato jsem mohla denně trénovat na úpatí Skalistých hor ve výšce 1600m.n.m.
V Boulderu jsem zůstala rok, do doby než mi vypršelo vízum. Bylo to rok před Olympiádou a moje výkonost dosahovala olympijského nominačního kritéria. Během pobytu v USA jsem byla v kontaktu s trenérem Janem Pernicou, jenž mě vždy pomáhal s tréninky během prázdnin. Honza mi seděl nejen trenérsky, ale také svojí osobností, a tak jsem se rozhodla pro návrat zpět domů spolupracovat s jeho skupinou. Během olmpijského roku jsem byla zazařena do vrcholového střediska USK Praha a reprezentačního výběru, tudíž jsem měla kvalitní podmínky na přípravu.
9) Jaký obor jsi studovala a na jaké univerzitě?
Studovala jsem na University of San Francisco, a to dva bakalářské obory Mediální studia a Design.
10) Co přesně bys chtěla dělat, až dostuduješ?
Tento rok jsem se opět vrátila do školních lavic a na Karlově univerzitě studuji magisterský obor žurnalistiky. Nejsem si jistá, zda bych chtěla být novinářkou, nicméně mě dosavadní studium baví. Naučilo mě konzumovat zprávy s kritickým myšlením a chápat lépe domácí politickou a mediální scénu. Chtěla bych také využít nabídky Erasmu a odjet na semestr do španělské Granady. Po dokončení studia to budou dva roky do Olympiády v Tokyu, a tak přemýšlím nad sportovním vízem a návratem do Boulderu. Nicméně, jak praví jedno přísloví: “pakliže chcete rozesmát boha, tak mu řekněte o svých plánech.“ Ale asi bych také někdy měla začít pracovat. Nicméně pracovní doba od 9 do 17 hodin zase nerozesmívá mě (smích).
11) Jak vypadala Tvoje tréninková skupina? Bylo v ní hodně cizinců? Trénovala jsi s někým, koho zná atletická veřejnost?
Tréninková skupina na University of San Francisco byla pestrá jako toto město samo osobě. Ve skupině jsem kromě Američanů a Američanek měla i sparingpartnerku z Izraele, Estonska, Německa, Kanady, či Mexika. Byla to báječná skupina tolerantních lidí a všichni jsme se vzájemě od sebe učili. Diverzita a přátelská spontánní atmosféra liberálního San Francisca mě kolikrát dala víc vědomostí a zkušeností, než samotný kampus univerzity.
Momentka z NCAA bitevního pole
12) Jak vypadá Tvoje příprava?
Příprava je rozdělena do zimní a letní, s tím, že v zimě se nejvíce naběhává objem a zakládá se na budoucí kvalitu během jarní sezóny. Během obou částí se absolvují dvě soustředění, kdy člověk jen spí, bĕhá a jí a celé to opakuje. Příjemné zpestření pololetí.
14) Jaké máš atletické cíle pro příští sezónu?
Jako studentka se mohu ješte letos naposledy kvalifikovat na Univerziádu, která je letos na Taiwanu. Univerziáda v roce 2011 v Číně byla má první velká zahraniční akce, a tak je to moje srdcová záležitost. Letos bych tam rozhodně chtěla zlepšit své dosavadní 8. místo z předešlých třech startů. Dále ale budu také samozřejme bojovat o splnění limitu a nominaci na Mistrovství světa v Londýně a Mistrovství Evropy družstev ve Francii. Starty s „lvíčkem na hrudi“ byly a jsou pro mě vždy čest.
Autor: František Šmíd, Rekrut.Me
