Alena platila za nadějnou vícebojařku již od té doby, kdy přišla do USK Praha za trenéry Drbohlavem a Rudou. Vrchol přišel na na Mistrovství Evropy do 22 let ve finském Tampere, kde skončila sedmnáctá. Neodvezla si však pouze radost ze závodů, ale i ze setkání s americkým skautem, který byl právě v Tampere „na lovu“. Jak toto setkání dopadlo?
Proč sis vybrala atletiku?
Vždycky jsem byla aktivní dítě, ve škole jsem běhala po chodbách a po škole na hřišti. Jednoho dne jsem s rodiči koukala na televizi a zrovna dávali atletiku. Po chvíli jsem se obrátila na rodiče a řekla jsem jim, že tohle chci dělat (v tu dobu jsem chodila na tanečky, a nikdy mi to nešlo). Myslím, že během pár měsíců mě zapsali do přípravky v Berouně. A poté jsem začala chodit na sportovní základku, kde jsem se začala věnovat atletice naplno. Nejdříve u učitelů Cymbála a Průšové a později u Lukáše Drbohlava, u kterého jsem byla do té doby, než jsem odjela studovat do Ameriky.
Na jakou disciplínu se zaměřuješ?
Nejdříve jsem se věnovala 1500m a 800m a běhala jsem hodně přespolních běhů, ale později jsem se začala věnovat víceboji. A šlo mi to skoro hned, jak jsme začali! Navíc poté, když jsem se umístila na mistrovství republiky, tak už to se mnou zůstalo. A stále je to moje nejoblíbenější disciplína, která prověří atleta po všech stránkách a jen tak se člověk nenudí. Každý den na tréninku vypadá jinak.
Atletky z Eastern Kentucky University
Máš atletický vzor?
Upřímně mě nenapadá jen jeden atlet. Vždy to byla spousta atletů, kteří něco dokázali. Ty, které jsem viděla v televizi a nebo na stadionu.
Dokážeš říct, který trenér Tě nejvíce vytáhl?
Ano, rozhodně! Za všechno vděčím Lukáši Drbohlavovi a Janu Rudovi.
